Soutěž o krásnou knihu Copak snídá Ponožkovník

„Jé, já nemohu najít své kalhoty a ponožky!“

„Ta mikina tu určitě včera večer na této židli neležela!“

„Kam se všechno to oblečení podělo?“ To si říkám každém ráno. Hledám vysvětlení, kam to zmizelo, ale zatím žádné důkazy nemám. Nevím, jak si to mám vysvětlit, tak si to odůvodním tak, že to schoval skřítek jménem Mamka! Pořád nacházím věci ne tam, kde byly, ale většinou někde uklizené ve skříni, v poličkách a šuplících. Kdo to tam dává stále nevím. V noci jsme přemýšlela, kdo … nebo co může být to stvoření. Jak to tak pozoruji, mám nepřesný popis jaké to stvoření je. Nejvýraznější na té osobě budou ty malé červené botičky, měřící asi 1 cm. Vím o nich tak, že jsem hledala ponožky, a místo nich jsem našla boty přesně padnoucí na panenku. Jisté ale je to, že ta věc nebo osoba je povahou pořádná! Abych případ vyřešila a pachatele, který uklízí můj pokoj dopadla, musím nastražit past.

Použiju pastičku na myši! Místo sýru tam dám kus oblečení a nakonec budu jen čekat a doufat, že se ta malá stvůra objeví.

„Ale co to je ….. ten skřítek!“ Nemyslete si, že to bylo tak snadné a příběh končí. To zdaleka ne. Chtěla jsem skřítka pustit a dát ho do krabice, ale utekl! „Musím ho znova chytit.“

Naštěstí se mi tu příšerku už nepodařilo chytit.

Natálie Hušek, 6.B

Byla jednou jedna kouzelná říše. V té říši nežili lidi, ale skřítkové, kteří pomáhali lidem. Když lidé nechtěli něco udělat, řekli jim, že to aspoň budou mít odbyté a budou mít čas na zábavu.

Jeden z nich se jmenoval Ponožka. Sloužil neposlušnému klukovi Pepíkovi. Ten si neuklízel skříň a nosil jedny ponožky celý týden. Také mu pěkně zapáchaly. Ale to nebylo všechno. Pepík si nechtěl čistit ani zuby, uklízet pokojíček, dělat úkoly do školy, skládat si oblečení, ani se starat o svého domácího mazlíčka Bufiho. Kolikrát Ponožka Pepíkovi domlouval, ať si uklidí pokojíček, ale marně. Za chvíli měl v pokojíčku takový nepořádek, že tam nebylo k hnutí. Nakonec Ponožka požádal o pomoc maminku. Maminka říkala, že Pepíka mnohokrát napomínala, ale Pepík ji neposlechl. Ponožka navrhl, ať Pepíkovi zakáže počítač, a tak to udělali. Pepíkovi to bylo líto, že nemůže na počítač, a tak to raději všechno uklidil.

Druhý den bylo všechno v pořádku. Pepík měl připraveno do školy, čisté ponožky, dokonce i vyčistěné zuby a uklizený pokojíček, prostě všechno.

Od té doby všechny maminky zakazovaly dětem počítače, když zlobily. A Ponožka, ten mohl jít zase za jinými dětmi.

Kateřina Láchová, 6.B

Asi neznáte ten pocit, že nějaké věci dělat nechcete, nebo na něco zapomenete, ale přemýšleli jste někdy nad tím, kdo nebo co za tohle může? Právě o tom vám chci teď povědět, jak tohle celé je.

Stojí za tím sedmero skřítků v naší hlavě. Jedná se o Lenocha, Nezbedu, Zapomnětlíka, Protivu, Myslíka, Dobrotivu a Optimistíka.

Ti první tři jsou poslední dobou nějací moc aktivní.

Tak třeba, nedávno se mi stalo, že jsem úplně zapomněla udělat úkol z německéh jazyka. No, nejdřív ne úplně zapomněla, spíš se mi do něj nechtělo, ale jak jsem to stále odkládala, nakonec jsem si opravdu nevzpomněla. Když jsem večer usínala, najednou jsem jakoby uviděla dva skřítky, jak se radují. Byli to určitě Lenoch se Zapomnětlíkem. Honem jsem vyskočila a chtěla začít úkol dělat. Nejdříve jsem si myslela, že to už nezvládnu a ani mi nic nenapadalo. Pak jsem ale najednou začala uvažovat, že to přece nevzdám a už to šlo hladce. Když jsem jej pracně dokončila a opět ulehla do postele, zdálo se mi, že vidím jiné trpaslíky. Tentokrát to musel být Optimistík s Myslíkem ….a také si vesele poskakovali. Další dny ve spánku se mi zjevili další tři pidimužíci a představili se jako Nezbeda, Protiva a Dobrotiva.

Je sice pravda, že ve snu vidí člověk různé věci, tudíž tohle může být naprostý nesmysl, ale je jen na vás, jak se rozhodnete.

Nela Karlová, 6.A

Jmenuji se Adélka a chodím na základní školu.

Již od prvního dne, když jsem vstoupila do naší školy, zdála se mi něčím výjimečná. Zpočátku bylo sice vše běžné, tak jak to ve všech školách bývá, po čase se ale začaly dít podivuhodné věci.

Jednou se mi například stalo, bylo to někdy na konci první třídy, že všechna písmenka abecedy, kterou jsme se právě pilně učili, se mi ve školních deskách nezbedně pomíchala. Z bylo na začátku, A zase na samém konci a ostatní písmenka, jako by je zpřeházel neposedný vítr. To se může občas stát v každé školní aktovce. Já ale vím, že jsem si večer všechna písmenka pečlivě poskládala a školní desky uložila do své úhledně složené aktovky. Tato příhoda se mi často opakovala. Někdy byla písmenka jen zpřeházena, někdy z nich byla vytvořena slova.... například: „Ahoj, baf....“ jednou dokonce i „Jak se máš?“

Zpočátku jsem si myslela, že si takto ze mě vystřelil někdo z mých nezbedných spolužáků. Stávalo se to ale i ve dnech, kdy jsem si aktovku celý den pečlivě hlídala. A protože se mi nepodařilo zjistit příčinu, časem jsem na to přestala myslet. Za čas se mi ale stávaly další divné příhody.

Často jsem nacházela tkaničky svých bor zcela zašmodrchané, občas byly boty i svázány k sobě, párkrát se mi také přihodilo, že jsem na konci vyučování nalezla své boty v horní přihrádce své skříňky, kam se dávají obvykle čepice nebo šály. V průběhu času jsem vysledovala, že většina těch nevysvětlitelných věcí se udála i přesto, že jsem měla aktovku stále u sebe a věci zamknuté ve své skříňce.

Ze všeho nejhorší ale bylo, když se mi v pozdějších letech začaly z aktovky ztrácet školní pomůcky, jako třeba sešity, pravítka, a občas dokonce i domácí úkoly. To už mi došla trpělivost. Všechno jsem řekla spolužákovi a spolu jsme se rozhodli, že záhadě přijdeme na kloub.

Společně jsme začali mou aktovku i věci ve skříňce pečlivě hlídat. Jednou o velké přestávce jsme seběhli do šaten a potichu se přikradli k mé skříňce. Ta byla sice nedobytně zamčená, ozývaly se ale zevnitř zvláštní zvuky. Přesto, že jsme se trochu báli, skříňku jsme tiše odemkli a prudce otevřeli dveře. To, co jsme uviděli, nám oběma vyrazilo dech! Dokonce jsme chvíli stáli jako přibití.

Dole v rohu skříňky se choulilo cosi podivného. Vypadalo to jako malý skřítek. Očička měl ale divoká a jeho neposedné prstíky právě šmodrchaly mé tkaničky. Ano, byl to on, školní skřítek, o kterém jsme slyšela vyprávět od naší paní učitelky.

Tím se vysvětlily všechny ty podivuhodné události, které se mi v minulých letech staly. Skřítek se nás nebál, dokonce se na nás usmál, my na něj také, ale protože končila přestávka, museli jsme spěchat do třídy. Se skřítkem jsme se rozloučili a skříňku pečlivě zamkli.

Na konci vyučování jsme se těšili, že skřítka uvidíme. Skříňka byla však prázdná, skřítek nikde. Od těch dob jsme již skřítka nikdy neviděli.

Pravdou ale je, že nemilá překvapení ustala a pokud nějaké přišlo, bylo jen příjemné.

Adéla Uhrová, 8.B

Byl jednou jeden skřítek a jmenoval se Ponožníček. Bydlel v jedné staré ponožce. Ta ponožka byla ukryta na půdě v krabici. Když přišli lidé, tak se rychle schoval do své ponožky. Měl rád ponožky, protože byly barevné a chutné. Přišly na půdu děti a začaly tam hledat svoje ponožky. V tu chvíli narazily na skřítka Ponožníčka. Děti zakřičely: „Jéééé! Ty jsi ale hezký skřítek. Jakpak se jmenuješ? „ Skřítek pravil: „Já se jmenuji skřítek Ponožníček a mám rád ponožky.“ A děti byly překvapené, protože nevěděly, že takový skřítek ponožek je. Děti chodily na půdu častěji a se skřítkem se lépe seznámily. Věděly, co má skřítek rád. A skřítek zase věděl, co mají rády děti. A tak se nakonec velmi dobře skřítek s dětmi seznámil.

Veronika Vysoká – Veverušáci

Mňam, ozvalo se z Eliščiny ponožky. Eliška se do ní koukla a všimla si skřítka. Zalezl hluboko do ponožky. Eliška řekla: „Jak se jmenuješ skřítku?“ „No já vlastně ani nevím, nemám jméno.“ „Budu ti tedy říkat Ponožníček, protože bydlíš v ponožce.“ Ponožníček vykřikne: „Ale, já je i jím. Máš je moc dobré. Neexistují lepší ponožky než ty zelené.“ Eliška ho vyndala z ponožky a řekla: „ Teď u mě budeš bydlet, ale už mi nikdy nesníš ponožku. Ale naoplátku můžeš bydlet v šuplíku s ponožkami.“ Jak se dohodli, tak učinili. Žili spolu šťastně až do smrti.

Anetka Kulhánková, Nikola Ježková – Veverušáci

Byl jednou jeden skřítek a jmenoval se Ponožníček. Miloval strašně ponožky k snídani, obědu i k večeři. Zlobil jednoho kluka jménem Vojtík. Ponožníček Vojtu zlobil tím, že Vojtíkovi kradl ponožky. Nejvíce mu chutnali zelené a červené. Zelené jsou sladké jako jablíčka! Mňam, to musí být dobrota. Jednou uviděl Vojtíšek skřítka Ponožníčka a vykřikl: „Mááámííí vi vi vi viděl jsem skří skřítka!“ A Ponožníček se zatím schoval do domečku. Ztratil se a už ho nikdo nikdy neviděl. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Alžběta Langmajerová – Veverušáci

Pan Ponožtička si žil náramně. Měl k snídani, k obědu a večeři prvotřídní vysmrádlé ponožky. Ale pravou pochoutkou pro něj byly ponožky tramvů. Ty krásně voněly. Pil jenom smrdutou vodu, vyždímanou z mokrých ponožek. Žil pod trampskou chaloupkou, neměl nouzi. Jak jsem říkal, měl se tuze dobře. Vždy, když měl hlad, došel si nahoru. A tak si žil až do své smrti.

Adam Šantora, Tomáš Becher – Veverušáci

Byl jeden skřítek Ponožníček, který měl hrad Ponožberg. Bydlel tam docela sám. Vše měl z ponožek. Jednoho dne viděl na ulici hezkou slečnu skřítkovou – Ponožtičku. Pronásledoval ji až do jejího domu. Když dorazil až k samému domu, uviděl, jak to tam má krásné, lepší než v jeho hradu. Slečka skřítková Ponožtička se otočila na skřítka Ponožníčka a pozvala ho do domu. Nabídla mu, aby bydlel u ní. A tak se do sebe zamilovali, měli se rádi a do roka měli malého skřítečka Ponožku. Zazvonil zvonec a pohádky o skřítkovi Ponožníčkovi je konec.

Adéla Dufková, Johanka Stryková – Veverušáci

Bylo, nebylo jedno ponožkové království. A tam žil skřítek Ponožníček. Bylo mu šest ponožek. Měl kamarád skřítka Brumlu. Spolu na zámku spořádávali ponožky. Nejvíc jim chutnali zelené. Ty byly sladké jako meloun. A červené ponožky byly sladké jako jablíčka. V ponožkovém království se nám daří dobře. Jsou tu ty nejlepší ponožky, co mohou existovat. Vždycky si nalezou do pračky, tam něco schroustnou a je jim dobře. Tak, a to je konec pohádky, jen řeka teče do dálky.

Anička Fučíková – Veverušáci

Bylo, nebylo jedno ponožkové království. V tom království žil jeden skřítek, který se jmenoval Šmudla. Bylo mu 10 ponožek. Byl hrozně zlobivý a hrozně kradl ponožky. Rád je jedl. Jednoho dne se rozhodl, že se vydá do světa. Vzal si s sebou spoustu ponožek. Jak tak jde, najednou objevil krásný domeček, který stál přímo před ním. Rozhodl se, že tady zůstane. Přenocoval zde, vyspal se do růžova a řekl si, že si ukradne nové krásné ponožky. Ukradl celkem 17 ponožek. Pak se vydal do světa a pokračoval v další cestě. Jestli tam někde nezabloudil, chodí po světě ještě dnes.

Adéla Neumanová - Veverušáci

Byl jednou jeden skřítek Ponožníček a jmenoval Trdlo. Bydlel v pračce a při praní bral ponožky. Koupil si za ně dům, který stál a ten 181 344 ponožko dolarů. Byl vysoký 34 ponožko metrů a měl zahradu 3 000 ponožko kilometrů čtverečných. Měl ponožko lambuginy s vozíkem. Vytahoval se nad ostatními. Ale jednoho dne se stalo to, že dům shořel. Pojišťovna mu však odmítla dát odškodnění. Přes veškeré tahanice pak pojišťovna ponožko dolary vyplatila. Měl stále tolik síly, že si domeček opravil. Našel si k sobě slečnu Trdlinku, se kterou v opraveném domečku žil. A jestli ještě neumřeli, žijí tam dodnes.

Jiří Fortuník, Matěj Smejkal – Veverušáci

Za devatero horami a devatero řekami, na kraji lesa stojí malá chaloupka. V té chaloupce žije jedna skromná rodinka – tatínek, maminka a dvě děti. Chlapec se jmenuje Martina a holčička Anetka. Žijí zde spokojeně a mají se rádi. Tatínek pracuje v lese jako dřevorubec a maminka se stará o rodinu. Aby byli všichni šťastní a spokojení, vaří, peče, smaží, uklízí, pere. Dělá prostě to, co každá jiná maminka. Děti jsou ještě malé, do školy nechodí, tak mnoho času stráví venku. Martin i Anetka jsou velice živé děti. Tak se někdy stane, že zapomenou přijít na oběd, nebo se jim nechce po ránu umýt a učesat. Mnohdy se nechtějí převléknout ze spacího a jdou ven v pyžámku. No prostě jsou to děti jako my. Nám se někdy také ledacos nechce. A představte si, co jednou stalo. Nastal čas zimy, venku fučí meluzína, padá sníh a mrzne. Děti chtěly odpoledne se jít proběhnout do lesa a zjistit, jak se mají zdejší zvířátka. Začala se oblékat a při této příležitosti zjistily, že jim chybí každému jedna ponožka. Ale jak je to jen možné? Vždyť jsme si ji připravily a ona tu není. Kdopak ji kam asi schoval? Svádějí děti jeden na druhého před maminkou. „Ale mami, to opravdu není možné, vždyť tu byly obě“, vymlouvají se děti. Je to opravdu divné. Ponožka se nenašla a tak si děti musely vzít jiné. Přesto jim pořád vrtalo hlavou, kam jen se ty ponožky mohly podít. Když se vrátily děti z lesa, převlékají se do domácího oděvu a dávají špinavé věci do prádla. Ponožka ale pořád nikde. Je večer, děti se navečeří, poslechnou pohádku na dobrou noc a jdou spát. Ráno se rychle vzbudí a začnou hledat ponožku. Ale ponožka opravdu nikde. Maminka si přivstala a začala prát. Po vyprání pověsí prádlo po chalupě, aby jim dříve uschlo. Když je suché, vyžehlí a uloží prádlo tam, kam patří. Děti se mezi tím oblékají a pak snídají. Dopoledne zůstávají doma a hrají si. Najednou maminka zpozorní a zjistí, že se děti neučesaly. Volá na ně? „Martine, Anetko, jak to, že nejste učesaní.“ Ale maminko, my jsme nenašli hřeben? Maminka se diví a nevěří vlastním očím. Hřeben nikde. To je divné? Kde jen může být. Myslela si totiž, že se děti nechtějí učesat. Prohledají chalupu křížem krážem, a hřeben opravdu nikde! V tom okamžiku přichází tatínek z lesa, je velmi unavený a chce si odpočinout. Ženo má, já se převléknu a chvilinku si odpočinu. Kde mám čisté ponožky, které si včera prala? Maminka jde do skříňky a nese tatínkovi ponožky. Ale, co čert nechtěl. Tatínek si bere ponožky a najednou zvolá? „Ale, co to má znamenat? Vždyť mi chybí jedna ponožka?“ Maminka se diví, děti koukají kolem dokola a najednou Martin praví: „Vidíš, mami, tady s námi asi někdo bydlí? Vždyť to není možné, aby se během krátké doby ztratily ponožky. Ale kdyby obě, ale vždy pouze jedna“. A tak se sešla rodinná rada, která zjistila, že v chaloupce kromě nich bydlí i nějaký skříteček. A protože vždy chyběla ponožka, daly děti skřítečkovi jméno Ponožníček. Snažili se jej někdy zahlédnout, ale nikdy se jim to nepodařilo. Ponožníček je tak chytrý skřítek, který si ponožky vezme vždy, kdy to nikdo nečeká. Schová se s nimi a udělá si domeček z ponožek. A jestli ten stříteček ještě žije, v chaloupce se určitě ukrývá pořád. My si myslíme, že i u nás doma, někdy tento skřítek úřaduje. Nejsme někdy na tom o nic lépe. Ba naopak jsme na tom stejně. A proto nám maminky říkají: „Uklízejte si děti ty věci tak, jak se patří do skříňky, ať pak nic nehledáte!“

Veverušáci, Beroun – Závodí