Téma týdne – knihy

Soutěž již skončila (3. 4. 2016 23.59).

Čtení podporuje fantazii, tak zkus namalovat nějakou knižní ilustraci, tvou oblíbenou knižní postavu a nebo vymyslet nějaký příběh.

Téma týdne – knihy

Pokud chceš vyhrát tuto knihu, tak nám napiš pár veršů, jakkoliv dlouhou povídku nebo namaluj obrázek. Nezapomeň, že tvé příspěvky musí vystihovat toto téma týdne.

Své dílo pošli na *** soutěž již skončila *** a nezapomeň připojit své celé jméno a adresu, abychom Ti v případě výhry mohli odměnu zaslat.

Příspěvky, které nám zasíláte

Večírek

Už jste někdy slyšeli, co se děje v takové knihovně, když odejde poslední návštěvník, knihovnice pečlivě založí všechny vrácené knihy, zhasne a také odejde? Myslíte si, že to nemůže být nic zvláštního? To jste tedy na omylu. V takové knihovně se teprve po zavírací době začínají dít věci.

„Ách, to mne zase dneska bolí hřbět.“ Z knihovny se vysouká velká barevná obrázková kniha, největší ze všech. Jelikož je to Atlas světa, mysli si o sobě, že je i ze všech nejdůležitější. Procestovala totiž celý svět! „Zase si mne nikdo ani neprohlédl.“

Z oddělení naučné literatury se ozve slabý hlásek: „Moc si nestěžuj, co máme říkat my. Nás si nikdo nepůjčí, jak je rok dlouhý, ještěže alespoň v noci se můžeme trochu protáhnout. Jinak bych už měla úplně slepené listy.“

„My si náhodou vůbec nestěžujeme,“ poskočí vesele skládací leporelo v dětské části knihovny. „Dneska tu byly děti z mateřské školy a moc krásně si s námi hrály.“ „To by chtělo vymyslet nějakou zábavu úplně pro všechny,“ vložil se do hovoru Atlas ptáků. „Ale co? Má někdo nějaký nápad?“ řeklo leporelo.

Knihy z celé knihovny se daly do přemýšlení. Z police u okna se ozvala maličká knížka rad jak se chovat ve společnosti. „Uspořádáme večírek.“ „Nojo, ale ví někdo, jak takový večírek vůbec vypadá?“ zapochyboval Atlas světa. „Samozřejmě,“ odpověděla knížečka. „Je to tady uvnitř všechno napsané. Chce to jen trochu hudby, budeme se procházet a povídat si spolu. O tom co zajímavého se v nás píše.“

A tak jedna mrštná kniha o cvičení pustila rádio a zábava začala. Kniha Naše hory třeba popisovala pohádkové knížce od Boženy Němcové Sněžku. Detektivka zase líčila nejnapínavější zápletku Robinsonovi Crusoe. Tak se vzájemně bavily celou noc a žádná z nich si ani nevšimla, že za okny už svítá.

Najednou zarachotily klíče v zámku. Do knih jako když střelí. Začaly zmateně pobíhat a skákat zpátky do polic. Jenže knihovnice byla přece jen rychlejší. Otevřela dveře a spráskla ruce: „Vždyť jsem včera všechny knihy uklízela? A že bych nechala i puštěné rádio?.....“

Lada Hromádková

Nespokojená kniha

Kdysi dávno, na okraji jednoho malého městečka stála stará knihovna. Nebyla velká, ale nebyla ani malá. Mezi občany bývala velice oblíbená, protože nabízela knížky pro malé i velké čtenáře. A právě v této knihovně se odehrál náš příběh……

Tam, uprostřed třetí police, stála v řadě mezi ostatními jedna ohmataná kniha. Nebyla velká ani nějak tlustá. Byl to dobrodružný román jednoho zapomenutého anglického autora. Příběh to byl moc hezký a byl poutavě napsán, proto si lidé knihu často půjčovali. Kniha kterou lidé rádi čtou, je vlastně dobrou knihou. Naše kniha, o které vyprávíme, ale se svým osudem spokojená nebyla. V noci, když byla knihovna zavřená, si často ostatním ve třetí polici stěžovala, že by byla raději jako ty velké, tlusté naučné knihy. Tyhle knihy byly až skoro nahoře, v jenom z nejvrchnějších regálů. Měly silnou černou vazbu s ozdobným lemováním a často se nad ostatní knihy povyšovaly. Naši knihu to velmi mrzelo. Často si říkala, jaké by to asi bylo být tam nahoře mezi těmi naučnými knihami a z té výšky mít celou knihovnu pod sebou jako na dlani. Kniha ale zapomněla, že to, na co často myslíme a co si přejeme, se někdy opravdu vyplní. Tak se přihodilo, že jednou, když jeden čtenář knihu vracel zpátky do knihovny, ji nedal zpátky do třetí police, tam co patřila, ale omylem ji s jinou knihou zasunul až úplně nahoru. Tam mezi ty velké naučné knihy. Naše kniha jásala. Konečně byla nahoře, vysoko, měla krásný výhled a připadala si důležitá. Jenže tenhle pocit jí dlouho nevydržel. Tam nahoře nebyla na očích. Mezi velkými knihami úplně zapadla, nikdo si ji nepůjčoval a pomalu na ni padal prach. Začala být osamělá. Vzpomínala, jak si ji lidé braly do tašky s sebou na výlet nebo ji četli v autobuse cestou do práce. Zjistila, že vlastně dělala lidem radost a radost to dělalo i jí. To všechno si uvědomila až teď, kdy byla sice na jedné z nejvyšších polic, byla ale sama a zapomenutá.

To byla chvíle, kdy si kniha uvědomila, že si měla vážit toho, jak žila a jak se měla spolu s lidmi, kteří ji četli. Byla sice „jen“ ve třetí polici, byla ale oblíbená a lidé si ji rádi půjčovali, to vše bylo pryč. Od té chvíle měla jediné přání. Aby ji někdo znovu našel, vrátil na místo, kde byla a mohla zase lidem přinášet radost a potěšení z četby. Už dobře věděla, že kdyby se jí tohle přání splnilo, nikdy by už nezáviděla jiným knihám a mnohem více by si vážila místa, kam vlastně od začátku patřila. Protože stejně jako má každý člověk v životě své místo, tak má i každá kniha své místo ve knihovně.

Adéla Uhrová

Já jsem tu taky

Knihovnice uklidila poslední vrácenou knížku do police. Podívala se na hodinky, které ukazovaly, že za posledním návštěvníkem zavřely dveře knihovny už před půlhodinkou. Teď přišel čas i pro ni. Práci měla hotovou, pohladila hřbety knih, pobrala své věci a odešla domů.

V zamčené a potemnělé knihovně bylo zpočátku ticho, po chvíli se však začalo ozývat tiché fňukání: „Fňuk... fňuk... zase si mě nikdo nepůjčil.“

„Prosím tě, co fňukáš, ty toho naděláš,“ ozvala se z horního regálu tlustá kniha s drsným mužským hlasem, „tak si tě půjčí zítra, no.“

„Tobě se to řekne,“ vzlykala malá knížka dál.

„Mě si už dva měsíce nikdo nepůjčil a nic si z toho nedělám. Kapitána Nema jen tak něco nerozhází. Trocha klidu v ústraní mi rozhodně neuškodí. A co ty jsi zač, uplakánku?“ zeptala se tlustá verneovka.

„Já jsem Medvídek Pú.... a kdyby byl aspoň hrnek medu,“ špitla knížečka. Do hovoru se vmísila další kniha.

„Ty říkáš, že dva měsíce klidu v ústraní.... že ti neuškodí? Zkus si tady ležet rok a půl. Je sice pravda, že už jsem stará Babička, ale pořád mám lidem co říct.“

„Hm, to mě si půjčují lidi neustále. Dneska jsem se vrátila a na zítra jsem znovu objednaná. To víte, jsem momentálně bestseller,“ řekla nafrněně knížka v šedém přebalu.

„No, to se projevilo Padesát odstínů šedi,“ sjela mladou knížku Babička.

„Ale, no tak, děvčata, přeci se tu nebudete hašteřit, jak ženské na tržišti,“ snažil se uklidnit debatu Labyrint světa a ráj srdce.

Vzápětí se ozval pisklavým hlasem Pinnoccio: „To mě si půjčují každý den,“ a následně propíchnul svým nosem Tři mušketýry.

„Auvajs!“

Do hovoru se postupně vmísilo mnoho knih. Mezi nimi byla například i vážená mnohosvazková encyklopedie Ottův slovník naučný, která si vícehlasně stěžovala, že od té doby, co je internet, si jí nikdo nevšimne, protože je v kurzu nějaká Wikipedie....

A tak to šlo dál a dál. Nakonec neoblíbené knížky vyskákaly z polic na podlahu a pokračovaly v debatě z hřbetu ke hřbetu.

Když začalo svítat, debata se zklidnila a knihy se chtěly vrátit zpátky do polic, ale marně. Nemohly se dostat nahoru. Zůstaly tedy na zemi.

V tomto stavu je nalezla knihovnice, která přišla ráno do práce. Nechápala, co se mohlo stát, že byly jen některé knihy na zemi. Poškozeno nic nebylo, takže o loupeži nemohlo být ani řeči. Když vracela knihy zpět na svoje místo, všimla si, že o některých ani neví, že tam jsou. Pro jistotu si zkontrolovala jejich historii v počítači a její podezření se potvrdilo. Tyto knihy si nikdo dlouho nepůjčil. Řekla si: „Musím něco vymyslet.“

Zanedlouho se v knihovně začaly pořádat večery s knihou. U vchodu byl regál, ze kterého si návštěvníci mohli odnést knihu, co nemuseli vracet, a některé víkendové noci nebyly knihy samy, ale trávily večer s dětmi, které v knihovně přespávaly. A Pinnoccio, ten už nikoho neprobodl.

Lucie Abera

Knihy, knížky, knížečky,
lepené či brožované,
všechny je mám stejně ráda,
koupené či darované.

Každý večer čtou mi naši
jednu krásnou pohádku,
některé jsou pro mě nové,
jiné znám i pozpátku.

Vždy z bedýnky vytáhnu si,
knížku, již chci prohlížet,
zakoukám se, zaposlouchám,
zapomenu celý svět.

A když někdy přijde poštou
odměna ze soutěže,
zeptám se, zda je tam knížka,
a chci slyšet: „Jistěže.“

Pavla Jaklová

Březen

Březen měsíc knihy je,
každý knihy miluje.
My je také rádi máme,
rádi si z nich předčítáme.

Každý svoji knihu má,
do ní se rád podívá.
Vrací se k ní neustále,
miluje ji jako oko v hlavě.

My všichni knihy milujeme,
my je také vyhráváme.
Mnoho spisovatelů známe,
s nimi se občas setkáváme.
Pan Kahoun je přítel náš,
každým rokem přijde k nám.
Tady si s ním povídáme,
jeho knihy předčítáme.

Jeho knihy krásné jsou,
potěšení přinesou.
Ty jsou pro nás stvořené,
přesto nejsou zlacené.

Zlacené jsou ručičky,
co píší tyto knížečky.
Tyhle knihy rády máme,
v družině si jich užíváme.

Veverušáci Beroun

Autor:
Vydáno: