To nejlepší z Hurvínka

Soutěž již skončila (15. 1. 2017 23.59).

Chceš získat krásnou knihu „To nejlepší z Hurvínka“? V jednom z příběhů zjistíte co je to Kostitřaska a k čemu slouží. Zapoj tedy svou fantazii a zkus nám namalovat, co si myslíš, že je Kostitřaska, nebo o tomto záhadném předmětu sepiš pohádku, povídku nebo básničku. Pokud zašleš obrázek, pohádku nebo povídku či báseň a budeš mít štěstí při výběru redakce, získáš krásnou knihu o Hurvínkovi a jeho přátelích.

To nejlepší z Hurvínka

Oblíbená dobrodružství Hurvínka, Spejbla, Máničky a jejich čtyřnohého kamaráda Žeryka. Jak to chodí v Oslově, ve městě, o kterém nikdy nikdo neslyšel? Opravdu se tam vůbec nechodí do školy? Kde leží Tramtárie? Kdo tam žije a kdo takové zemi vládne? Co je to Kostitřaska a k čemu asi slouží? Kdo Hurvínkovi pomůže splnit velké přání stát se dospělým? A bude Hurvínek v dospělém těle šťastný? Pokud se to chcete dozvědět, na nic nečekejte a pusťte se do čtení.

Obrázek nebo povídku či básničku zašli na *** soutěž již skončila ***. Nezapomeň připojit svoje celé jméno a adresu, abychom ti v případě výhry mohli knihu zaslat. Jednoho výherce krásné knihy „To nejlepší z Hurvínka“ vybere redakce.

Výhry do soutěže věnovalo nakladatelství Fragment. Děkujeme.

Pokud jste nevyhráli, nebuďte smutní, knihu si můžete objednat na stránkách společnosti Albatros media.

Příspěvky, které nám zasíláte

………

Jednou v zimě se mamka s taťkou rozhodli, že pojedeme do Alp. Protože jsem byla ještě malá a lyže jsem v lásce moc neměla, rozhodla jsem se, že zůstanu se svojí babičkou doma.

„Měla jsi jet s rodiči, Adélko, bude ti to líto,“ kladla mi na mysl babička stále dokola. „Ale babi, mě lyžování nebaví a stejně je mi na horách furt zima a celá se třesu,“ nedala jsem se. „Ty moje kostitřasko,“ zasmála se babička. Nechápavě jsem se na ni podívala a s vážným výrazem jsem se zeptala: „Ale babičko, co je to ta kostitřaska?“ „Kostitřas je, milá Adélko, člověk, kterému je pořád zima, třese se jak ratlík a kvůli tomu, že je mu zima, nejede ani na hory.....“ Pěkně se zasmála a pak dodala: „No dobře, to poslední není úplně pravda, ale všechno ostatní je svatosvatá pravda.“ Moc jsem babičce nevěřila, ale vzhledem k tomu, že se s ní nerada o něčem hádám, protože vždycky stejně vyhraje, radši jsem nic nenamítala.

Když se naši vrátili z hor, stále se mě ptali, jak jsem se měla a jestli náhodou nelituju toho, že jsem nejela. Ani jsem neodpověděla a jen jsem se na babičku lišácky zasmála. „Tak ahoj, ty moje kostitřasko,“ rozloučila se se mnou ve dveřích babička. No a od té doby už mi vlastně ani jinak neřekne....

Adéla Uhrová

Kostitřaska

Co, že je to kostitřaska?
Je to velká bílá taška?
Nebo prázdná malá flaška?
Zajímavé otázky nadělají mi vrásky.

Napovím vám, je to věc,
již vím o ní ale přec,
že doma v koutě neleží
a špatně se zpeněží.

Tak už víte, co to je?
Starý vlak, co vozil děti,
teď to mějte na paměti…

Filip Kovářík

Hudební nástroj

Jmenuji se Alenka a už od malička se věnuji hudbě. Zdědila jsem to po svém dědečkovi, který byl houslista. Chodím do hudební školy a na zpívání. Je to můj milovaný koníček.

Dostali jsme v hudebce za úkol vymyslet svůj vlastní hudební nástroj. Když jsem šla ze školy domů, přemýšlela jsem, co bych tak mohla vykoumat. Něco jiného, originálního....

Ptala jsem se doma rodičů, ale nikdo neměl žádný nápad. Večer jsem ulehla do postele a dumala dál, ale pak jsem se rozhodla pro lepší variantu, že budu myslet zítra: „Ráno moudřejší večera.“

Probudila jsem se a došla jsem si do kuchyně udělat snídani jako každé ráno. Viděla jsem na stole kosti od večeře, které byly pro našeho Alíka, a dostala jsem nápad. Popadla jsem je a běžela do tatínkovy dílny. Slyšela jsem, jak se maminka směje.

V garáži jsem viděla spoustu olejů, šroubků, matic a také kladiva a jiné nástroje. Prohledala jsem krabice. V jedné jsem našla vyschlý kokos, který jsem rozpůlila, udělala do něj vrtačkou pět dírek a dala do něj rozlámané kosti a slepila obě půlky kokosu zase k sobě ... a měla jsem hotový nástroj. Vydával takový zvuk, jako když klapou koně.

Pádila jsem můj výtvor ukázat mamce. „Pěkná kostitřaska.“ řekla. Zasmála jsem se a poděkovala mamce, že mi pojmenovala můj nový hudební nástroj. A takhle vznikla kostitřaska. Jsem jenom zvědavá, jak se můj výtvor bude líbit našemu panu učiteli v hudební škole.

Nela Lusková

Pomocnice kostitřaska

Uprostřed hlubokých lesů stál Soví hrad. Ve 14. století byl jeho pánem Jan z Chudenic. Byl to velmi spravedlivý pán a ty, kteří se nechovali správně, se snažil napravit.

K tomu si pořídil zajímavou věc. Byly to dvě dřevěné desky. Na spodní desce byly připevněny dřevěné hranoly, v horní desce byly otvory ve tvaru hranolů. Oběma deskami se hýbalo, dolní deska zapadala do horní, hranoly se vysouvaly a člověka, který ležel nahoře, pořádně namasírovaly.

Ve vesnici pod hradem žil tehdy hospodský, o kterém se široko daleko vědělo, že šidí své hosty. Jednoho dne si ho dal pan Jan předvést na svůj hrad a za trest ho nechal hodinu natřásat na své kostitřasce, jak svůj vynález nazval. Hospodský se sotva dobelhal domů. Celé tělo ho bolelo, cítil každou kůstku. Od té doby své hosty už nikdy nešidil.

Kostitřaska postupně napravila mnoho hříšníků. Noví páni hradu ji však odložili, protože používali k potrestání jiné metody.

Před několika lety se kastelán hradu rozhodl, že si pořádně prohlédne půdu. Objevil při tom podivnou lavici. Oprášil ji a zkusil si na ni lehnout. Náhodou se mu ji podařilo zapnout., Kastelána tehdy velice bolela záda. Kostitřaska mu je tak dobře namasírovala, že ho bolet okamžitě přestala.

Od té doby se Soví hrad stal velmi navštěvovaným místem. Hlavní atrakcí tam byla kostitřaska. Dala se na ni koupit masáž, a tak nejednoho turistu zbavila bolesti zad. A jestli se nerozbila, tak tam masíruje zájemce dodnes.

Lukáš Karolyi

Pozor, pozor, všichni z cesty,
Kostitřaska projíždí městy.
Jede rychle, spěchá moc,
však už se nám blíží noc.
Kola se točí, vozidlo chrastí,
snad cestou nespadne do zlých pastí.
Hurvínek čeká, z okna se dívá,
Nožkama si přitom sem a tam kývá.
Vyhlíží autíčko, z cesty se těší,
Výlet Kostitřaskou je lepší než pěší.

Denisa Kovačová

Kostitřas, kostitřas,
proč já bych si kosti třás?
Kostitřas je kolo velké,
jezdit na něm neni lehké.
Přes hrbolky, přes kamínky,
naklepem si prdelínky.

Růžena Šimkaninová

Jednou takhle v červenci
jeli závod mravenci.
Diváků se sešla spousta
rozhodčího měli chrousta.

Závod se jel na dvě kola,
pro mnohé to byla škola.
Favoritů bylo mnoho,
nesázeli jen na jednoho.

S tečkovaným šátečkem,
a s dřevěným kolečkem,
stál na startu závodník
tvářil se jak učedník.

Závod začal pěkně z ostra,
někomu i praskla kostra.
Jiným zase došly síly
z bojů raději odstoupili.

V závěru to byla mela,
favoritům vlhla čela.
Do cíle se všichni hnali,
vítězství však nepoznali.

A kdo vyhrál závod as
přece kolo Kostitřas?
Zdatný Ferda mravenec,
přijel si s ním pro věnec.

Johaník Vojtěch

Žádná rychlost,
v těle bolí každá kost,
rachot a třes jen,
tato jízda není sen.
Žádná guma na kolech,
tělo musíš mít,jak plech,
taky kus odvahy
aby ses postavil na nohy

Vladimíra Komendová

Autor:
Vydáno: