Téma týdne – prázdniny

Sjíždění řeky patří každoročně k nejoblíbenější části prázdnin naší rodiny. Vždy vyrážíme společně s kamarády mých rodičů.... a samozřejmě vždy jede i několik dětí. A tak je o zábavu postaráno.....

Pomalu se blížilo poledne a my jsme čím dál víc mluvili o jídle. Komu co nejvíc chutná, co by zase nikdy nejedl. Na břehu se znenadání objevila cedule „Legendární placky!“ To je určitě přímo pro nás. V ten nejlepší čas. Místo s plackami bylo v dohledu. Musíme rychle přirazit ke břehu. Jinak to přejedeme a proti proudu to nevypádlujeme. Zabrali jsme ze všech sil. Raft se rychle přibližoval ke břehu a taťka s Martinem dávali rozkazy. Uf... Podařilo se. A teď hurá na placky!

Peče je tu zarostlý pán přímo na plotně. Dřevěný přístřešek ho chrání před sluncem, ale horko mu stejně musí být. V kamnech topí dřevem a vodáků čekajících na vynikající placky tu má pořád dost.

Co vám budu povídat, byla to dobrota. Čerstvá placka namazaná domácí marmeládou s vrstvičkou tvarohu. Někdo si dal slanou variantu a taťkové extra pálivou.

Kousek od naší lodi byl docela velký vodní mlýnek. Tak jsme si ho šli prohlédnout zblízka a také jsme se chtěli namočit v příjemně chladivé vodě. Jenže. Anička si stoupla do proudu a podjely jí nohy. Byl to mžik a už jí voda odnáší dolů po řece. A za ní taťka, aby jí pomohl.

Záchrana se podařila, jen jedna bota plave dál. Nikdo neváhal a všichni jsme hned naskákali do raftu. Chvíli už jsme jeli, a dokonce jsme to chtěli vzdát. Když vtom Rebečka, sestra Aničky, vykřikla: „Támhle je!“ Všichni jsme zabrali, až nám připadalo, že bychom předhonili i motorový člun. …. a už mám botu v ruce.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Anička má svoji botu, já mám pochvalu od mamky za postřeh a taťka, ten má nějakou tu modřinu do sbírky od toho, jak se stal neohroženým zachráncem.

Jan Červenka

Stál kdysi jeden hrad a o něm se povídalo, že ve zdejším sklepení straší krutý kníže. A právě sem, do letního tábora s bohatým programem jsem letos vyrazil. Každý den pro nás vedoucí připravili báječný program, večer se vždy vyprávělo, vzpomínalo, zpívalo..... však to znáte, jak to na takovém táboře chodí...

Nebylo asi náhodou, že večer před stezkou odvahy nám hlavní vedoucí tábora začal vyprávět určitě pravdivý příběh o krutém knížeti, který vlastnil v dávných dobách tento hrad.... sice jsem se zatajeným dechem stihl zachytit jen nesouvislé části vyprávění, ale i tak mi šel mráz po zádech...

…. do podzemí, kde strašil, se chodilo pouze pro nejlepší víno. Nikdo ze sloužících tam nechtěl chodit.

Když se blížilo výročí založení hradu, začal se nový kníže rozhodovat, koho tentokrát do sklepení pošle. Nakonec se rozhodl, že půjde jeho nejvěrnější sluha a řekl mu: „Drahý Jane, zítra půjdeš do podzemí pro víno. Dám ti ale jednu radu, hned jak víno vezmeš, okamžitě utíkej ven.“

Jan měl pro strach uděláno a rozhodl se, že se pokusí přijít záhadě na kloub. A jak se rozhodl, tak také učinil. Den předtím se šel do sklepení podívat. Před vchodem do místnosti, ve které prý strašilo, se zastavil.

Ucho přisunul ke dveřím a poslouchal. Najednou uslyšel tajemný hlas, který byl slyšet i přes těžké dubové dveře: „Kdyby ti hlupáci věděli, jak se mě zbavit. Já to vím... Stačí deset kroků od obrovského dubu vykopat mou hlavu a pohřbít ji i s mým tělem. Tak bych přestal strašit... Ale to nikdo neví!“

Jan rychle běžel ke knížeti a pověděl mu, co slyšel.

Kníže dal hlavu vykopat a pohřbít ji tam, kde spočinulo před dávnými lety i tělo. Od té doby ve sklepení přestalo strašit. Co dál bylo s Janem, už jsem neslyšel.

Přemýšlel jsem, jak zítra zvládnu tu naplánovanou stezku odvahy.... kolem starého stromu až ke vchodu do podzemí hradu..... potom do první místnosti..... pak dál až k místu, kde se budeme muset všichni podepsat na pergamen...... snad přežiju!

Lukáš Karolyi

Budu vám vyprávět příběh o starodávné kavárně, která byla otevřena v Paříži v 18. století. Tenkrát to byla veliká móda navštěvovat kavárny. Scházeli se v nich hlavně měšťané a umělci, jenže tato kavárna prý byla otevřena pro všechny smutné a opuštěné lidi, kteří někoho ztratili. Během druhé světové války tato kavárna najednou zmizela a stal se z ní přízrak. Proslýchá se, že se tam ději podivné věci a lidé odcházeji smířeni a s úsměvem na tváři. Zajímalo by mě, jestli je to pravda. Rozhodla jsem se, že tomu přijdu na kloub.

Jsou prázdniny, spnil se mi největší sen ….konečně jsem v Paříži. Ruch města na mě nepůsobí tak romanticky, jak se o Paříži vypráví. Jdu směrem k Eiffelově věži. Ptám se lidí, ale o kavárně nikdo nic neví, tak jsem se otočila a namířila jsem si to kolem slavného Pantéonu směrem k řece Seině. Najednou jsem se ocitla v zahradě květin. Bylo mi smutno, přivřu oči a začínám si pobrukovat smutnou písničku, kterou znám odmalička.... a najednou se to stalo. V rohu zdi zahrady se ze stínu vynořila prosklená budova s terasou, kterou jsem tam předtím neviděla. Přemýšlím, mám vejít, nebo ne?

Jdu. Jsem uvnitř, u každého stolu sedí jeden člověk a povídá si asi sám se sebou? Nevím. Podívám se pořádně a vzadu v levém rohu kavárny sedí moje babička s dědou, kteří už nežijí. Štípnu se do ruky, jsou zde stále, dívají se na mě a zvou mě ke stolu. Váhavým krokem se blížím, sedám si, chvíli se na sebe jenom díváme a pak se dáme do hovoru.

Odcházím s úsměvem na tváři, vyjdu ven, ještě se otočím, ale kavárna už tam není. Asi už ji nepotřebuji – jsem šťastná.

Bude-li vám někdy smutno, rozhodně tuto kavárnu navštivte. Budeme se na vás těšit....

Lucie Boháčová